Albinotická siamská kočka je bílé barvy. Její zbarvení je podmíněno recesivním genem c, jež způsobuje kompletní albinismus. Pigment zcela chybí jak v srsti, tak i v očních duhovkách a oči mají červenou barvu. Jak napovídá název plemene, jedná se o kočku štíhlé elegantní postavy. Tyto kočky jsou uznávány jen některými menšími americkými kluby, a proto nejsou tak početné. Třebaže pro označení těchto koček se vžil název albinotická siamská kočka.

V dávných letech tibetští mniši vybudovali chrám zasvěcený jejich bohyni Tsun Kyan-Kse. Kromě mnichů v něm žily i sněhově bílé kočky. Barva na nohách, ocase a obličeji ztmavla a oči se zabarvily do modra. Jen tlapky, které se dotýkaly lámova těla, zůstaly bílé. Stejnou změnou prošly i ostatní kočky v chrámu, a tak vzniklo plemeno birma. Ve skutečnosti bylo plemeno birma vyšlechtěno ve Francii počátkem 20. let zkřížením dvoubarevné dlouhosrsté a siamské kočky. Její kožich je na d.

Himalájská kočka je plemeno uměle vytvořené. Křížením vznikla dlouhosrstá kočka s odznaky siamek. K prvnímu křížení došlo ve 20. století v USA na Harvardské lékařské škole, kde byl zkřížen černý perský kocour se siamskou kočkou. Himalájská kočka má stejnou povahu jako kočky perské. Je mírná, klidná, spíše je tichým pozorovatelem nežli zapáleným aktérem. Himalájsko-perská kočka dosahuje váhy 3,5 až 7 kg.

Perská kočka se pravděpodobně vyvinula z pouštních a stepních koček. Byla dovezena Pietrem de la Vallem. Téměř současně dovezl Nicolas Claude Fabri de Peiresac. Se začaly křížit, až vzniklo nám známé plemeno. Povaha a charakter perské kočky. U perské kočky se klade důraz na dětský vzhled.

V roce 1967 se v Montaně. Slečna DePesto, jak ji nazvali, byla zařazena do chovu a ze tří jejich vrhů mělo šest koťat kadeřavou srst, což prozradilo, že tento znak je. Až v roce 1987 v domácnosti Jeri Newmana, který spářil kočku se svým černým perským kocourem,. Vznikla i dlouhosrstá podoba selkirka rexe. Velmi klidným a méně aktivním.